Jak začít rozhovor?

Nedávno jsem se potkal s kamarádem. Chce mi pomoct s jedním případem. Je zkušený a hodně ví o problematice, ve které se já považuji za začátečníka. Jsem nadšený, že můžu s někým konzultovat svoje myšlenky v této oblasti.Náhle na mne spustí: „Musíš…“. Následuje výčet toho, co musím a nesmím dělat. Nechápu, co se děje. Jsem zcela zaskočen a absolutně nepřipraven. Cítím, jak se vše ve mně zvedá a velí k odporu. Ale je to kamarád a chce mi pomoci. Tak nějak spolupracuji.

Mozek radí bránit se

Už jste něco takového zažili? Znáte to? Výsledkem je pak často promarněná příležitost a někdy i skvrna na hodnotných vztazích. Jak je možné, že naše dobré úmysly se nesetkávají s nadšeným přijetím a hlubokým vděkem? Je za tím náš mozek. Má své vlastní vnitřní cíle, které, když nejsou naplňovány, nás automaticky uvádí do stavu ohrožení. Poznáme to právě na těch nepříjemných pocitech. Jedním z vnitřních cílů našeho mozku je potřeba mít náš život, pod kontrolou. Mít možnost volby. Pokud si náš mozek vyhodnotí, že není tato potřeba naplňována, označí situaci za hrozbu a spouští mechanizmy obrany či útoku. To také vysvětluje některé reakce lidí, jejich obranný nebo útočný postoj. V tomto stavu ohrožení se v našem mozku energie potřebná k přemýšlení přesouvá ke zvládnutí hrozby a dochází k momentálnímu snížení našich intelektuálních schopností. Pak se i těm nejlépe míněným radám nedostane sluchu a pozornosti, kterou by si zasloužily.

Jak to vypadá v praxi?

Často se sami pouštíme do náročného či osobního tématu druhých nebo oni do našeho, aniž bychom si předem ověřili, zda jsme oba připraveni takový rozhovor vést. Tak, jako v mém případě, se i u nás projeví určitá vlna odporu, obrany, nechuti se bavit, byť jsme si před tím na toto téma chtěli popovídat. Divíme se pak „zvláštnímu“ chování partnera v rozhovoru. Proč nespolupracuje? Proč se neotevře, nesdílí? Proč odmítá naše skvělé rady? „Já mu chci pomoct,“ říkáme si, „a on mě vůbec nevnímá. Příště se na něj vykašlu!“

Chcete o tom mluvit?“

A přitom stačí tak málo: požádat druhého o svolení, zda se chce o tématu bavit, a pokud ano, zda už je na to připraven. Jde o velmi jednoduchou dovednost. Skoro nic nestojí, používáme ji ale málo (byť zcela běžně při telefonování). Když ji užíváme, vyjadřujeme vůči druhé osobě respekt, zvyšujeme důvěru. Umožňujeme jí, aby měla nad svým životem kontrolu, mohla o sobě rozhodovat.

Proto je užitečné začínat rozhovory o vážných nebo, zejména osobních, tématech vždy dohodou o tom, že se o tématu vůbec můžete bavit. K tomu slouží dovednost svolení.

kalendar sipka-dolu sipky