Na kouče si dnes hraje každý, říká první Čech s nejvyšším certifikátem pro kouče

kouč

4. 5. 2015

Ani ti nejvíce sebevědomí lidé nevědí všechno. Jsou to jen lidé a ne ve všech situacích si vědí rady, potřebují někoho, s kým to proberou, tvrdí Vladimír Tuka, první Čech s nejvyšším certifikátem pro kouče, který má na světě jen 723 lidí. Vedl makléřskou společnost, pracoval pro pojišťovny, ale svůj život nakonec našel v koučinku. Není to o tom, že si od lidí budeme brát peníze za nic. To nesmí být. To musí zmizet z hlav lidí, že kouč je agent s teplou vodou.

Rozhovor vznikl pro Hospodářské noviny.

Rozpad Československa byl pro něj šok. Nečekaná změna, která stála za tím, že se diplomat a absolvent jedné z nejprestižnějších vzdělávacích institucí Francie (École Nationale d’Administration) rozhodl, že se službou vlasti skončí. První zkušenosti s byznysem Vladimír Tuka získal ještě v Paříži. Francouzská pojišťovna AXA a rakouská Uniqa ho oslovily, aby založil a řídil makléřskou společnost Rizikoservice v Česku a na Slovensku. Po třech letech práce dostal firmu do černých čísel, mateřské společnosti ji prodaly a on znovu měnil působiště. Ne naposledy. Svůj život nakonec našel v koučinku.

Z malé firmy jste šel do korporace, pracoval jste na vysokých postech v Generali, Kooperativě, ČSOB Pojišťovně. Proč takový člověk vyskočí z rozjetého vlaku?
Asi to vypadá, že se nám na těch vysokých pozicích všechno daří. Mně se ale nedařilo to nejdůležitější. Nevěděl jsem, jak udělat, aby byl spoleh i na mé lidi.
Já neumím přikazovat, chtěl jsem, aby pracovali sami. Vždyť to je normální. Ale oni něco řekli, slíbili, avšak nesplnili. To byla věc, která mi hodně vadila. Tak jsem šel hledat, co je za tím, a našel jsem koučink.

Takže důvodem odchodu z korporátní sféry byla lenost vašich podřízených?
Nemůžu říct, že by to byla lenost. Je to spíš o tom, že jsme nebyli vychováváni k tomu respektovat druhé. Jestliže chcete, aby druzí něco udělali, je třeba pracovat s jejich vnitřní motivací a vlastní hlavou. Ale já nevěděl, jak to udělat, jak nahodit ten jejich vnitřní motor. Potřeboval jsem se to naučit.

Jak složitý byl vůbec přechod z malé společnosti do korporátu?
Byl to obrovský skok. V malých firmách jsme blízko, dá se tam podstatně lépe a snadněji chovat a působit zdravým selským rozumem. V korporaci jsou role a pozice daleko víc vyhraněné, stále tam velkou roli hraje politikaření. Není důležité, co znáte, ale koho znáte a jak dokážete ty lidi ovlivnit.
Platí tam různá nepsaná pravidla, daleko důležitější než vaše pozice může být ta vašeho podřízeného, protože má třeba bližší vztah k nadřízenému, který je někoho kamarád. V tom se vám ale velmi těžko pracuje, když se nerespektují pravidla. To mě nebavilo.

Jak dlouho jste byl mimo korporaci, než jste se začal věnovat koučování?
Začal jsem v podstatě hned, když jsem skončil. Odešel jsem s tím, že musím zjistit, jaké je to mimo. Hledal jsem různé cesty, procházel školení a nakonec odjel na Nový Zéland studovat koučink.

Kouč – lehké živobytí?

Kolik lidí jste od začátku své kariéry v roce 2008 odkoučoval?
To jsou stovky, ať krátko- či dlouhodobých cyklů sezení, mám odkoučováno přes 3500 hodin.

Když slyším o koučích, přijde mi to, jako když se mluví o „agentech s teplou vodou“. Je to taková neuchopitelná služba, nikdy nevím, co mohu za své peníze dostat, co vlastně kupuji. Evokuje mi to parafrázi známého: „Kdo neumí, učí“. Vyvrátíte mi to?
Na jednu stranu se vám nedivím, protože dnes je opravdu hodně lidí, kteří se vyspali a usmysleli si, že budou kouči.
Ale kouč, když je dobrý, vzdělaný a má dovednosti, rozpozná ve vašem přemýšlení a povídání to, co vy nevidíte. Vy koučovi přinášíte svůj život, v němž máte situace, které se vám nelíbí. Buď něčeho chcete dosáhnout, ale nevíte jak, nebo se vám něco v životě nelíbí, chcete to změnit a nedokážete to.
Kouč ví, kde je řešení. To je totiž ve vás a on vám ho pomáhá najít. Když jste bezradná, pomůže vám, abyste si radu našla sama. Koučování je nastaveno na jasný cíl: vy sama si nadefinujete, o co vám jde, proč se se mnou bavíte, a spolu systematicky jdeme za tím cílem.

Ale přece v momentě, kdy si dokážu nadefinovat svůj problém, to, co se mi nelíbí, tak to můžu odstranit sama. K tomu vás nepotřebuji.
Někteří lidé ano, ale většina lidí to nedokáže. Jsou zacyklení. Třeba manažeři, kteří za mnou přicházejí, jsou velmi úspěšní. Ale už je to nebaví, anebo nevědí, proč to vůbec dělají, nevědí, co dál. A proto jdou za koučem.

Proč nejdou za psychologem, za psychiatrem, mentorem? Dřív asi všem přišlo trochu legrační, že každý Američan má svého psychologa, že vyhazuje peníze za něco, co my můžeme probrat s kamarády.
A když to řeknete kamarádce, pomůže vám to? Vyřešíte svůj problém?

Asi nejde o to věc vyřešit, spíš se vypovídat, možná si ulevit. Každý si svoje problémy musí vyřešit sám, to za něj nikdo jiný neudělá. Ani psycholog nebo kouč, tak proč mu platit?
Ulevit si nestačí. Co potom? Víte, co máte dělat? Buď na to přijdete až po velmi dlouhé době, to znamená, že ztratíte hromadu času a energie, anebo s koučem na to přijdete rychle. Protože on je na to školený, aby vám pomohl.
Kouč respektuje to, že váš problém je naprosto individuální ve vaší hlavě. Vy si najdete svá originální řešení, která jsou okamžitě uplatnitelná. Změny jsou potom trvalé.

Míváte pocit, že za vámi chodí lidé nejistí, kteří si jen potřebují ověřit svou pravdu u někoho dalšího? Že přesunou zodpovědnost za svá rozhodnutí na někoho jiného?
Nejlepší klienty mám mezi těmi nejvíc sebevědomými. Není to o tom, že já vím všechno. Všichni jsou jen lidé. Mají své životy, své problémy a ne ve všech situacích si vědí rady. Potřebují někoho, kdo je vyslechne, s kým to mohou probrat.

Takže posloucháte. Jsou to snadno vydělané peníze?
Nevím. Mě práce baví. Když koučuji, ztrácím pojem o čase.

Kolik zaplatím za hodinu s vámi? A jaký cyklus musí člověk absolvovat, aby to dávalo smysl?
Je to obvykle minimálně kvartální cyklus, častěji mezi půl rokem a rokem. Pak dochází k trvalým změnám, člověk má věci vyřešené a má pro ně nové vzorce chování, které užívá automaticky. Jde zhruba o 10 až 16 sezení. Díky svému renomé a díky tomu, že v Česku není nikdo jiný, kdo by měl takovou certifikaci, mám ceny vysoké.

To znamená co?
Jedno sezení vychází mezi 12 tisíci a 20 tisíci korunami.

Česká asociace koučů upozorňovala už dříve na to, že na českém trhu působí až 90 procent neprofesionálních koučů, kteří prodávají nekvalitní službu. Jak poznám toho správného?
Musí mít trénink a specifické vzdělání, ne nějaký manažerský kurz koučovacích dovedností – většina z nich totiž jen učí, jak lépe manipulovat s lidmi. Navíc koučink se nikdo nenaučí z knížek.

V Česku jsou zhruba čtyři tisíce koučů. Není to zbytečně moc? I proto z toho kouká, že jsou to lehce vydělané peníze, že se tomu věnuje téměř kdokoliv.
Myslím, že napočítat jich můžete ještě daleko víc. Dnes když se bavíte s poradci či manažery, tak každý je kouč.
U nás je to zatím doména podnikatelská či firemní, do běžného života to zatím proniklo málo. Ale tím, jak český trh zraje, koučink se postupně dostává i k „normálním“ lidem. Do budoucna budou koučové jako ve vyspělých státech i pro běžné lidi, kteří s nimi budou řešit běžné denní záležitosti. Tam bude určitě prostor pro další růst, ale že by jich muselo být bůhví kolik, to asi ne.
Hlavně však budou muset být kvalitní. Není to o tom, že si od lidí budeme brát peníze za nic. To nesmí být. To musí zmizet z hlav lidí, že kouč je agent s teplou vodou.

Ale když teď v Česku „koučuje“ kdekdo – od bývalých moderátorů přes mluvčí po nějaké zkrachovalé politické poradce, těžko může mít ten obor lepší pověst.
Dokud se sami koučové proti tomu nevymezí, aby někomu řekli, že si hraje na kouče a že to, co dělá, nemá s koučinkem nic společného, tak do té doby se samozřejmě bude náš obor rozmělňovat. A na té vlně popularity se budou živit lidé, kteří to berou za strašně jednoduché živobytí. Všechno, co má jistou míru atraktivity, se zneužívá. A vždycky se najdou ti, kteří to budou zneužívat. Druhá věc je, že se koučink hodně směšuje třeba s mediálními tréninky a podobně.

Když už bych si vybrala nějakého kouče, poznám na první dobrou nebo třeba po první otázce, že je to chyba?
Vy zejména poznáte, jestli vám sedí lidsky. To je základní filtr. Protože koučovi odhalujete to nejniternější ve svém životě, vaše myšlení. Pokud cítíte, že se vám nelíbí, necítíte důvěru, rychle pryč, i když má nejvyšší certifikát na světě.
Na prvním sezení, které bývá většinou zdarma, velmi rychle pochopíte, zda pro vás má smysl s tímhle člověkem spolupracovat. Před koučem přemýšlíte, otevíráte se, říkáte třeba i tu nejtajnější pravdu. A to neřeknete někomu, kdo vám nesedí.

Jak vás tak poslouchám, přijde mi, že koučové suplují v české ateistické společnosti kněze a zpověď. Takže se jim vyzpovídám, radu nedostanu, jen je to bez těch otčenášů?
Nevím, tak bych to asi neřekl. Ale s knězem máme cosi společného: to, co mezi mnou a klientem zazní, nesmí ven. Kouč, který by cokoliv prozradil, jakoukoliv informaci, na trhu končí. Dokonce se dá říct, že informace a to, co zaznívá, je důvěrnější než zpovědní tajemství.

Vladimír Tuka, kouč top manažerů a jejich týmů

  • Po studiích v Česku pracoval v oblasti mezinárodních organizací systému OSN. Více než čtyři roky byl atašé na stálé misi Československa při OSN v Ženevě.
  • V letech 1992 a 1993 studoval v Paříži na École Nationale d’Administration.
  • Postgraduální studium NeuroLeadership absolvoval na Middlesex University v Londýně.
  • V roce 1993 založil a vedl makléřskou společnost Rizikoservice v ČR a SR.
  • O tři roky později odešel a začal pracovat pro pojišťovny Generali, Kooperativu či ČSOB Pojišťovnu, skončil v roce 2007.
  • Od roku 2008 začal studovat koučink a aktivně se mu věnovat, v Praze založil mezinárodní školu koučinku Results Coaching Systems pro ČR a SR.
  • V roce 2013 splnil všechny požadavky Mezinárodní koučovací federace (ICF) a v roce 2015 získal nejvyšší možnou mezinárodní certifikaci koučů MCC (Master Certified Coach).
  • Je první v Česku i na Slovensku, kdo MCC získal, na světě je pouze 723 držitelů MCC.

Podcast Zapojte mozek při výběru kouče a nastavení spolupráce

Koučink je velmi účinným nástrojem rozvoje lidí, přesto o jeho přínosech někteří pochybují. Co je koučink a co koučink není? Jak si ověřit, že kouč je profesionál? Jak nastavit cíle a měření výsledků? Kdy je koučink ve firmách nesporným benefitem, jaká je jeho role a proč do celého procesu zapojit takzvané stakeholdery? Chci poslouchat.

Mohlo by vás zajímat…