Zamyšlení nad odezvami na můj rozhovor o koučinku v Ekonomu. Jakákoliv odezva na naše konání je dobrá. Učí. Dychtil jsem se dozvědět, co si lidé myslí o mých myšlenkách. Radost, zklamání, smutek i zlost. Jedni chápou a povzbuzují. To potěší, udělá radost. Druzí odmítají a vymezují se. To chápu zase já. Jiní napadají, útočí, zpochybňují, shazují, až vulgárně zatracují. Po počátečním znechucení mi dochází, že možná jde jen o úhel pohledu. Snažím se dívat jejich očima.
Na první pohled opravdu není pochopitelné, za co ten kouč bere „takové“ peníze. Sedí s klientem, poslouchá ho, povídá si s ním, pokládá mu otázky, reaguje na jeho odpovědi. Tu a tam vyjádří svůj názor na to, co se děje v rozhovoru. Na rozdíl od normálních rozhovorů zjevně méně mluví a více naslouchá. Klade otázky, které jsou někdy ne zcela obvyklé, daleko méně radí… Přesto z vnějšku to vypadá jen jako rozhovor. Z pohledu ze vně zcela chápu, že se lidé mohou divit, za co to klienti koučům platí. Vždyť jim neradí! Nejsou žádnými školenými experty na duši klienta, ani neovládají expertízu v některé odborné oblasti, jako je management, partnerské, manželské vztahy, kariéra… No jo, takoví „agenti s teplou vodou“.
Z tohoto pohledu koučovaní musí být opravdu neuvěřitelní zoufalci. Pomalu tento pohled chápu. Jen mi neladí to, že ti zoufalci patří mezi ty nejúspěšnější, neuznávanější. Mezi ty, od kterých se tolik dalších chce inspirovat a následovat je.
Co si myslíte o koučích a koučinku?