Albert Einstein měl hlubokou pravdu, když říkal, že „nelze řešit naše problémy na stejné úrovni myšlení, na které jsme je vytvořili!“ Prostě a jednoduše: je třeba změnit sám sebe, aby se svět kolem nás proměnil. A Richard Bach doplňuje, „zjistěte, co je vaší silnou stránkou a stanete se hybnou silou, která mění vaši dobu.“
První zkušenosti se světem businessu jsem získal ještě v Paříži. Největší francouzská pojišťovna AXA a rakouská pojišťovna UNIQA mne oslovily, abych založil a řídil makléřskou společnost Rizikoservice v Česku a na Slovensku. Znamenalo to zůstat v Paříží další rok. Musel jsem se naučit zcela novou profesi pojišťovacího makléře a zvládnout nový jazyk: němčinu. To vše za 8 měsíců!
Během půl roku jsem se dokázal domluvit německy a jednat se svými německými a rakouskými partnery. V roce 1993 začala společnost fungovat. Po třech letech se dostala do černých čísel a pojišťovny ji prodaly velké nadnárodní makléřské společnosti.
Na prahu čtyřicítky jsem z malého businessu přešel do světa velkých korporací. Působil jsem na vysokých manažerských pozicích v pojišťovnách Gerling, Kooperativa a ČSOB Pojišťovna. Byl to pro mě zcela nový a nečekaně neznámý svět, kde jsem se neuměl náležitě pohybovat. Nerozuměl jsem nepsaným pravidlům, která stála nad psanými. Ztrácel jsem se ve spleti vztahů a interní politiky. Nechápal jsem, že výsledky jsou méně důležité než vztahy a řeči. Těžko jsem se podřizoval pravidlům, která mi nedávala smysl. Toto prostředí podkopávalo mou sebejistotu, ztrácel jsem sebedůvěru. Přišel jsem o to, čeho jsem si tak vždy cenil – svobodu, autonomii.
Nejsilnější však bylo poznání, jak nesnadné je vést lidi a motivovat je k tomu, aby dělali, co se od nich očekává. Neuměl jsem přijít na to, proč někteří svou roli naplňují samostatně a s veškerou odpovědností a jiní, kterých byla bohužel většina, ne. Nedokázal jsem je přimět k tomu, aby plnili dohodnuté. Zkoušel jsem to po dobrém, pod hrozbou. Na řadu přišly i prosté prosby, přesvědčování, domluvy…
Cítil jsem se sám. Řešení jsem nenacházel v knihách, na školeních, ani při konzultacích. Pokud jsem sám chtěl držet slovo, nezbývalo než práci věnovat večery, víkendy, téměř veškerý volný čas.
Stálé obavy o výsledky a trvalý stres se staly nedílnou součástí mého života. Těžce jsem nesl prohry a nezdary v práci. Stále více jsem se věnoval práci a stále méně času mi zbývalo na sebe, rodinu. Hledal jsem řešení, ale přemýšlel stále stejně. Potvrzovala se myšlenka Alberta Einsteina, že „nelze řešit naše problémy na stejné úrovni myšlení, na které jsme je vytvořili!“
Když se nedaří, tak ve všech oblastech života. Dopady přetížení na sebe nedaly dlouho čekat. Nejprve se objevily jen drobné zdravotní problémy, nárůst hmotnosti. Zanedbával jsem přátele, rodinu, děti, manželku. Vzdalování a odcizení nakonec dospělo k rozvodu. Další propad sebedůvěry, pocity zmaru. Na beznaděj pomáhá hledání své vnitřní síly, poslání, hodnot.
Zcela přirozeně jsem se pustil do hledání svého životního PROČ. Jaký má můj život smysl, co ho naplňuje. Zásadně mne ovlivnila útlá kniha „A přesto říci životu ano“, kterou napsal rakouský psycholog Viktor E. Frankl. Popisuje, jak zásadní bylo pro přežití nepředstavitelných útrap koncentračního tábora porozumění smyslu vlastního života.